Výtvarné umění zahrnuje dnes tři základní oblasti: architekturu, malířství a sochařství. Také sem patří fotografie a široká oblast uměleckých řemesel, jako například kovářství, dále např. design. Nově se přiřazují scénografie, kreslený film a počítačová grafika. Výtvarné umění vzniká v počátcích lidské společnosti jako projev společenského člověka. Původně úzce souviselo s magií a náboženstvím. Umělecké předměty sloužily k rituálním obřadům, jako idoly a pomůcky při uctívání božstev. Z počátku se používaly při rituálním děkování přírodě za dostatek potravy, při rituálech zahánějících přírodní pohromy a jiná neštěstí. V Antice je spojeno s řemeslnými a praktickými činnostmi člověka (znalost, zručnost, dovednost). Za podstatu výtvarného umění bylo považováno obrazné napodobení skutečnosti. Ve středověku se řadí k „mechanickým“ uměním, jehož smysl je podřízen teologii a náboženství, což se odráží jak v malířství, tak i v sochařství a dokonce i architektuře. Stavby byly stavěny ve smyslu úcty k Bohu, přesto se styl s obdobími nápadně měnil. V románské kultuře se stavěly bytelné rotundy a stavby, které měly značit sílu víry, říct lidem, že Bůh je nezdolatelný. Oproti tomu v gotice jsou stavby vyšší, vzdušné, mají mnoho rozmanitých prvků. Byly stavěny tak, aby lidé jejich prostřednictvím měli k Bohu co nejblíže, aby věděli, že Bůh je opravdu milostivý a že víra je největší bohatství v životě lidí. Teprve v renesanci je výtvarné umění považováno za samostatnou oblast lidské tvořivosti. Přesto si renesanční umělci stále často vybírali náboženské téma. Navíc se nově objevují alegorické, historické a mytologické malby, k nimž si umělci vybírali náměty z humanistického písemnictví a z antiky. Za počátek odpoutání od kultovního významu umění a teologických témat můžeme tedy považovat renesanci, tedy 17. st. n.l.
|