Je krásný, slunečný, srpnový den.
Žně vrcholí a na jednom malém políčku pod lesem jezdí kombajnér Véna se svým strojem od meze k mezi. Vedle něj, ve dveřích stojí jeho milá Anička. Je neděle; doma nemá co na práci a tak se přišla podívat za svým chlapcem šikovným na pole. Vylezla si za ním do kabiny, chvilku se povozí. Kombajn si spokojeně pobrukuje, mohutná žací lišta vepředu hučí a cpe si plné hrsti obilí do chřtánu. Za strojem se táhne, jako dlouhý hrob, čára vymlácených stébel. Ptáci ani moc nezpívají, sedí ve stínu stromů na větvích a zhluboka oddychují. Uf, to je vedro. Kdyby tak mohli mluvit. To by se z lesa jen ozývalo sborově: Uf, to je vedro, uf, to je vedro. Jen kukačka by nevzdychala. Ta má ten zobák pořád dokořán a čeká, až ji nevlastní máma datel a táta datel donesou další porci červů a žížal.
Jak se ten vzduch tetelí, ptáci zhluboka oddychují, kombajn se láduje áry pšenice. V kabině Véna ladí rádio, protože právě hrají tu jejich písničku."Jó, jo, tak při téhle písni jsme se, Ančo, poprvé viděli v kulturáku ve Lhotě, vzpomínáš?" Natahuje se víc a víc aby pořádně vyladil šumící tranzistorák. Vodačomadržínadvodou přece nesmí šumět. Zrovna když je tu Anička, sákra. Tak,... už je to čisté ... keby bolo niečo, čo sa Ti ... ha už jsme na konci pole, rychle to otočit. Ale ten pohyb byl až příliš rychlý. Anička, zasněná, nedbale se držela. Ještě před chvíli stála mezi dveřmi kabiny.
Už tam nestojí. Nečekaným pohybem stroje byla katapultována ze dveří a přistála na zádech na čerstvém strništi. Ono to není zas až tak vysoko, ale ... odřela si rameno. Véna po pěti stech metrech pohotově zastavil kombajn a zařadil zpátečku. Hrrrrrk, drc. Ta převodovka už něco pamatuje. Když se blížil ke své milé ... přejel ji nohu.
Říkáte si, co je to na serveru o malířství, sochařství, fotografii, dřevorytu, dřevořezbě a dalších oborech výtvarného umění, za bláboly, co? Ale představte si Aničku s přejetou nohou. Co teď?
Naštěstí byl poblíž předseda družstva Tůma s gazikem a krajská nemocnice na kraji lesa. Na tom druhém kraji. Museli přes les.
Véna zařadil jedničku a sjel z Aničky. Ona, chudák holka, ani moc nekřičela. Jak tam Véna rval tu zpátečku, tak (chudák holka dělá instruktorku v autoškole) omdlela.
Pořád se zdá, že článek se jednak vymyká běžnému lidskému chápání a pak že nesouvisí se serverem Talent.cz, co? Ale za chvíli se dozvíte, trochu oklikou, že třeba kresba obyčejnou tužkou HB může a nemusí být být umění.
Jak Véna s Tůmou naložili Anču do gaziku, vydali se na cestu do nemocnice. Řídil Tůma. Vénovi ještě v uších doznívali poslední tóny Rážovy písně ... tak by som to znjééésol, vždy znova a rá á á aad.
A taky byl trochu v šoku. Naštěstí našel pod sedadlem láhev Myslivce. Naneštěstí byla prázdná.
Tůma mu však podává placatici konzumního lihu, kterou stále nosí s sebou. Jelikož už Véna nepočítá, že to pole dneska doseče ... napil se.
V této chvíli uznávám, že článek beru trochu zeširoka. Přeskočím pasáž o jízdě lesem, kdy měli defekt a Tůma šel do garáže pro lepení. Přeskočím i pasáž kdy demontovali kolo; kdy Véna napřed demontoval zdravé kolo a až napodruhé to píchlé; kdy čekali, až záplata uschne; kdy kolo nafukovali a hledali tlakoměr ... jestli tam opravdu mají 3,2 atmosféry ... a přeskočím až do nemocnice.
V nemocnici Aničce, nebudete tomu věřit, tu nohu amputovali.
Operační sál, bílé kachličky, mohutné světlo trčí ze stropu, jedna zářivka bliká, a pod mrkajícím světlem na bílé plachtě leží bílá dívka a bílá noha. Asi tak půl metru od sebe. To Vénu naštvalo. Nemá rád, když nějaká zářivka bliká.
A taky ta noha. Grrrrr.
Véna si vzpomněl na svého kamaráda ze základní školy. Je v nemocnici v Blatnici chirurg. Lidi říkají, že je to umělec. Ten vám dělá úplné zázraky.
A teď to všechno začne. Jistě jste postřehli slovo "umělec". To jsem chtěl napsat hned v první větě, ale neodpustil jsem si drobný úvod, aby článek nebyl příliš "out".
Helikoptéra, tým zdravotníků, nad lůžkem se kymácí kapačka. Hladké přistání. Blatnice. Příjem. Kartičku zdravotní pojišťovny. Máte? Ano. Bratrská revírní vzájemná. Smích sestřičky. Údaje v knize příjmů. Anna Králová. Plus noha, 1 ks. Razítko. Dlouhá chodba. Jedny lítačky. Prásk. Druhé lítačky. Prásk. Sál.
Na chodbě bliklo červené světlo NEVSTUPOVAT.
Šestnáct hodin na sále a pan doktor, ten umělec, té holce, lidi, nebudete tomu věřit, tu nohu přišil. Kosti, co před chvíli od sebe byly, již jedna ku druhé spokojeně se vine; žíly a šlachy podaly si ruce. Uplynou dva roky a Anička vesele na pedály své školní Felicie šlapat bude dál. Uplynou dva roky a zase bude nohou hýbat. Hurá!
Já vám řeknu ... tomu říkám umění.
A tak to máte ze vším.
Každý se o něco podobného můžeme pokusit. Já za sebe můžu zodpovědně prohlásit, že kdyby se Anička dostala pod ruky mně, stala by se na druhý den v místních novinách článkem v černé kronice.
Pan doktor operovat umí. Je to umělec. Má talent. Doktor před ním měl ty samé, ba lepší podmínky a ... výsledek nula. Jedna bota zbytečná.
Je spousta lidí, co si v papírnictví koupí tužku HB a pokoušejí se kreslit. Je spousta lidí, co v uměleckých potřebách utratí peníz za štětec z Holandska a pokouší se malovat. Někteří si koupí i baret, v kavárně si u instantního se dvěma mléky sedají s nohou přes nohu. Na vizitce mají titul před i za. Je ale málo lidí, kteří umí navázat žílu. Navázat vlákno, nit. Vytvořit spojení. Kontakt člověka s člověkem.
Je málo těch, ... co to umí rozhýbat.
|
